Krnovské pověsti

Cvilínský poklad

Na zadním cvilínském kopci jsou prý dosud, přikryté troskami hradu, nesmírné poklady. Jejich původ je podle pověsti nekalý. Nejčastěji se říká, že je pro svou dceru nastřádal loupeživý rytíř, který se po urážce své dcery na knížecím dvoře odstěhoval na Cvilín a zde se mstil a přepadal na obchodních cestách. Jeho lup však nepřinesl dceři mnoho štěstí. Za otcova života ji trápilo jeho živobytí a po jeho smrti na hradě osiřela. Zůstala tam zakletá mezi hromady zlata, stříbra a diamantů. V prostorách hradu se prý někdy ozývá její hlas a je prý hlídána nejošklivějšími plazy. Komu se jednou podaří nešťastnici vysvobodit, tomu připadne celý cvilínský poklad.

Koncem osmnáctého století, po obrovském požáru a v době bídy se o tento poklad pokusil mladý řemeslník Teodor. Jeho dům shořel a jeho děti hladověly, což ho velmi trápilo a jeho dychtivá mysl ho jednoho říjnového večera zavedla přímo k zříceninám Cvilína. Byl to velmi pochmurný večer, foukal chladný vítr a Teodor procházel mezi zřícenými zdmi velmi opatrně. Hledal místo, kde by v noci zůstal na stráži a tím si vysloužil odměnu, o níž pověsti mluvily. Nakonec se usadil ve strážní věži a čekal na příšery, jimž musí tři noci čelit  každý, kdo se pokouší vysvobodit zakletou rytířovu dceru. Až do rána se ovšem nic nestalo a tak Teodora přepadlo podezření, že na jeho vysvobození nikdo nečeká a že marně ztrácí čas.

Druhého večera se však opět vydal k hradu. To už se mu zdálo, že je ve zřícenině trochu rušněji než minulé noci. Lesním tichem znělo šustění ptáků, tu a tam se pohnulo několik kamenů v hromadách sutin, jakoby někdo dotekem porušil jejich rovnováhu a hustěji padaly šišky a ulomené větve. Nic z toho však nepřipravilo Teodora o sebeovládání.

Ještě srdnatěji se tedy vydal ke hradu třetí noci. Byl ostražitější, protože očekával, že poslední noc bude nejtěžší. Vykonal několik drobných příprav, aby se co nejspolehlivěji zajistil.

Avšak hrůzy, které ho čekaly, předčily všechno, co si byl kdy schopen představit. Obloha se zatáhla neproniknutelnými mraky. Začal dout takový vichr, že měl oči každou chvíli plné ostrého prachu. Závany vichřice přinášely odkudsi příšerně páchnoucí zatuchlinu a vyly ve skulinách trosek. Zprvu mírný deštík se naráz změnil na prudký liják, a když se Teodor pokusil vyhnout vodě, šlápl na cosi kluzkého a málem upadl. Zachytil se rukou stěny a dotkl se jakéhosi studeného slizkého těla. Prudce uskočil napravo. Každý krok a každá minuta dosvědčovaly, že věž je plná nějaké havěti, která navíc začala pištět a syčet, až mu naskočila husí kůže. Plazi se mu ovíjeli kolem nohou a každým pohybem narážel na jejich měkká těla, která se slévala v jakousi ohavnou masu. Teodor propadl šílenství. Sykot plazů rostl a on je stále setřásal z nohou a rukou. V zoufalství začal křičet. V tom se odkudsi ozval vysoký ženský hlas: „Vydržíš-li, zvítězíš!“ Hlas však přišel pozdě. Zachránce byl už tak zdolán ošklivostí a hrůzou, že ho volání ještě víc poděsilo, vypotácel se ven a pádil ke Krnovu. Svůj pokus o nabytí pokladu už nikdy neopakoval.

Rytířova dcera zůstala podle všeho nadále v troskách hradu se sovami a různou havětí a její bohaté věno prý dosud čeká na svého objevitele.

 

Černá smrt

Krnovský pán byl samotářský, podivínský člověk, který se o své statky a veřejné záležitosti moc nestaral a ze všeho nejraději vyjížděl na lovy nebo se sám toulal po okolních lesích, kde často zůstával až do pozdní noci.

Jednou pozdě večer teprve přecházel po temeni Kamýku a Dubového kopce a k půlnoci stoupal k rozvalinám Cvilína. Když prošel pod klenutím brány, strnul překvapením. Udiveně se zahleděl na nádvoří, kde se páslo stádo bílých koní s dlouhými vlajícími ocasy a hřívami. Kdykoliv se pohnuli, jen obláček bílé páry jim stoupal od chřípí, avšak žádný zvuk nebylo slyšet. Na mlžných koních seděly postavy v tmavých kápích.

Krnovský pán se snažil ke stádu nepozorovaně přiblížit, ale kameny, kterých se chtěl zachytit, se z rachotu sesypaly do hradního příkopu. V tom okamžiku bělouši prudce vyrazili, přelétli nádvoří a pádili zběsile směrem ke Krnovu. Krnovský pán zahlédl pod přilbami jezdců lebky kostlivců a zhrozil se svého činu.

Po hodině zabušil schvácený na krnovskou městskou bránu a sotva popadaje dechu křičel na starého fortnýře: “Byli tu?“ „Viděls je?“ „Před hodinou cvilínští hřebci vyrazili k městu…“ Stařec se zachvěl, zalomil rukama a prorocky zvolal: „Běda, všem nám běda! - Je psáno v sudbě města: Když cvilínští bělouši vyrazí ke krnovským hradbám, zapláčou všichni měšťané krvavými slzami!“

A skutečně! Druhého dne vypukl ve městě mor, který zachvátil desítky obyvatel.

 

Krnovský Ahasver

Tato pověst vypráví o muži, který původně pobýval jako truhlář v knížecích službách markraběte Jiřího z Ansbachu. Po ztrátě panského bydla opustil město a nastěhoval se do skalní sluje na severovýchodním svahu předního cvilínského kopce, kde dosud ukazují „Ďáblovu kazatelnu“. Volbou svého příbytku způsobil podezření, že se upsal čertu, protože podle pověsti sem za letních nocí lákal rarach okolní osadníky a ze skalky obluzoval jejich důvěřivé duše.

Truhlář žil v jeskyňce nuzně. Jedl jen kořínky a lesní plody, s nikým se nestýkal, na nikoho nepromluvil. Časem pozbyl všechny svaly svého vysokého těla, takže jeho seschlá, vrásčitá a nažloutlá kůže byla přilepena na holých kostech. Jeho oči se skryly do temných důlků pod seschlým čelem, tváře se propadly a i jeho kostnaté ruce a nohy připomínaly spíše kostlivce než živého člověka. Jeho jediným přáním bylo zemřít, ale i přesto, že měl všechny trýzně a bolesti stáří, býval často nemocný a utrpěl mnoho úrazů pády ze skal, se skonu nemohl dovolat.

Osadníci z Petrova dolu se ho nejprve báli, ale později si na něho zvykli. Soucit však s ním neměli, protože ho stále podezřívali, že je ve spojení s ďáblem. Příčinou nařčení bylo také jeho mistrné lazebnické umění. Obvykle stačilo, aby vyslechl od osadníků popis nemoci a dokázal namíchat zázračně účinkující léky. Nikdy se však neukázal a své výrobky nechával před svou jeskyňkou. Odměny nepřijímal, o uznání nestál. Byl zahořklý, ničím se netěšil, ani svými lékařskými úspěchy.

Lidé byli přesvědčeni, že jeho trýzeň způsobila kletba, kterou kdysi vyřkla chařovská osadnice kvůli urážce posvátného obrázku, ale nikdo nevěděl jak mu pomoci.

Přežíval tedy další generace, než jednoho dne prý potkal čerta, který ho vyzval ke hře „na mlýn“. Tato hra bylo něco, co starce po mnoha letech opět zaujalo a to ho velmi udivilo, stejně jako jeho zřetelná prohra.

Čert potěšen výhrou hlasitě zajásal:

„Ej, lazebníku, jiné léčíš, sám však potřebuješ péče!“, a jeho zrak šlehl po postavě starce daleko významněji, než příslušelo při běžné výhře. „Za prohru dostaneš koupel v tomto sudě!“ A než se stařec nadál, hodil ho jako věchýtek do sudu, který stál opodál.

„Ďáblova kazatelna“ se prudce svažuje do údolí řeky Opavy. Po jejím svahu shodil čert sud s vetchým starcem a rozkoší tleskal, když viděl, jak sud pádí krkolomným letem po skalnatém svahu a skáče přes balvany a kořeny stromů. Když se sud zastavoval, bylo možné rozeznat krvavou hlavu starce, jak se bez vlády ještě převalovala po zemi, podle toho, jak ji k tomu nutil sud.

V té době došlo ke střídání vládců Krnovska. Braniborskou vrchnost vystřídali katoličtí Lichtenštejnové, kteří přivedli zpět mnichy minority. Minoritům byl prý odevzdán obraz, který kdysi způsobil starcovo prokletí a tak se i krnovský Ahasver dočkal od nové knížecí vlády rozuzlení svého neblahého osudu. Podle selčiny kletby totiž neměl najít klidu, dokud zneuctění obrazu nebude napraveno.

 

Nezdařený únos

Jednoho večera počátkem šestnáctého století se v šenkovně U zlatého orla sešlo několik stárnoucích besedníků, kteří se vraceli ze svatební hostiny jednoho z nejzámožnějších krnovských měšťanů Jonáše. Mluvili hlavně o tom, jaké honosné věno své dceři přichystal a právě před chvílí poslal na třech vozech s dcerou a jejím ženichem do nového domova v Opavě. Jejich vyprávění tajně poslouchala šenkýřova schovanka, která v hospodě pomáhala svému patronovi, který se jí ujal po smrti jejích rodičů. Nejraději poslouchala strašidelné příběhy, protože měla pro strach uděláno. Do jejich hovorů nikdy nezasahovala, ale když ji jeden z mužů přímo oslovil a nevkusně odhadoval, co by ztropila ve strašidelné situaci, tak se naštvala a prohlásila, že jim ukáže svou odvahu tím, že klidně přinese v tuto chvíli z cvilínského hradu větev jeřabiny, která jinde neroste a vyrazila do noci. Byla to od ní velká troufalost, protože hrad byl v té době opuštěný a říkalo se, že tam sídlí loupežníci. Už cesta temnou nocí byla strašidelná a mnohé dívky by se na dívčině místě dávno rozplakaly, ale ona byla statečná a brzy došla až k hradu. Jeřabina rostla u okna ve hradní stěně a dívka se k němu snažila dostat. V tom uslyšela hlasy, a když nahlédla do okna, strnula. Uviděla dva muže, kteří počítali mince. A když se podívala pořádně, zahlédla v rohu ještě další postavy. Tři se pohybovaly, ale jedna z nich nehybně ležela na zemi. Zaostřila a zděsila se. Nehybné zkrvavené tělo patřilo ženichovi Jonášovy dcery! A nad ním sténala jeho nevěsta. Dívka byla ještě svědkem toho, že jeden ze zločinců, mladší, čistě oblečený, se zvláštně zastřiženým knírkem, dal rozkaz, aby zabili i nevěstu, která je sténáním rušila v přepočítávání nakradeného věna. Na víc už nečekala a snažila se ulomit větev jeřabiny. Smekla se jí ovšem noha a několik kamenů se uvolnilo a způsobilo nemalý hluk. Hlasy v hradu ztichly a dívka začala rychle utíkat směrem k domovu. Po chvíli uslyšela dusot koní, velmi se tím vylekala a rychle vběhla do lesa. Tam ovšem nemohla zůstat dlouho, protože by ji její pronásledovatelé brzy dopadli a rozhodla se pro riskantní cestu k poustevně. Podařilo se a starý poustevník ji rychle schoval do staré truhly. Za pár chvil se k poustevně přiřítili koně s loupežníky. Okamžitě se poustevníka vyptávali, jestli někoho neviděl. Ten však vše popřel a loupežníci odjeli s nepořízenou. Dívka se tedy rozloučila a pokračovala v cestě. Utíkala, co jí síly stačily, ale když už byla kousek od města, tak se skrčila za křovím, aby si odpočinula. Nemohla tušit, že o kousek dál je v křoví skryt také Hunzaches, vrchní lupič. Když lupiči nikoho nenašli, obsadili totiž pravý břeh Opavy, jedinou cestu k městu. Hunzaches ovšem čekal spíše někoho z městské stráže, vojska, či jiné loupežné skupiny, než vylekané městské děvče s dlouhými rozpuštěnými vlasy a vlající jeřabinovou větví. Proto v ní neviděl nepřítele a jeho ostražitost a ustupoval milostnému vzplanutí, které k dívce pocítil. Ona však měla jeho obličej vtištěn ve spojení s nelidsky bezcitným nařízením zlikvidovat i nešťastnou nevěstu. Proto, i když k ní přistoupil pomalu a mírně a nenásilně uchopil její ruce, strnula hrůzou. Byl jí naprosto okouzlen a nej- raději by jí vyznal lásku. Když na ni však promluvil, dívka se ještě víc vylekala, vytáhla svou ruku z jeho, vytrhla dýku, kterou postřehla za Hunzachesovým pasem a než se jinak ostražitý lupič vzpamatoval, vrazila mu dýku do hrdla.

Hunzaches zavrávoral a dívka využila chvíli zmatku a pádila k městu. Tam vše vypověděla městské stráži a ta se vydala i s vojskem prohledat hrad. Nikoho živého už tam ovšem nenašli, jen mrtvá těla obětí. Loupežníci uprchli.

O této události se ještě dlouho mluvilo a byla líčena statečnost šenkýřovy schovanky.

Ta žila dál poklidným životem. Měla několik nápadníků, ale zatím se do svatby nehrnula. V jiném hostinci, který patřil příteli jejího patrona, se ovšem svatba konala a tak se tam spolu vypravili. Bylo tam veselo a všichni mladí tančili jako o život. Dívka se také přidala a teprve později si ve víru tance uvědomila, že se kolem ní pořád točí jistý mladík. Když se mu podívala blíže do tváře, poznala v něm vůdce lupičů Hunzachese! Jizva na krku jí dodala jistoty. Hunzaches však na nic nečekal, uchopil ji do náruče a vyběhl z hostince ven, kde již měl přichystaného koně. Vyhoupl se na něj a ujížděl i se svým živým břemenem pryč. V hostinci únos nezpozorovali, ale i přesto mu nepřálo štěstí. Po tmě minul most a bylo těžké přimět koně, aby s takovou zátěží přebrodil řeku. Povoloval otěže a s tím i povolil sevření své oběti. Toho chytrá dívka využila a vysmekla se mu. Jezdec sebou trhnul a v tu chvíli se s jeho koněm utrhl kus břehu a oba se zřítili do řeky. Kůň padl na svého pána a ani jeden z nich už nemohl vstát. Umírající muž prosil dívku o odpuštění, vyznal jí lásku a prozradil jí, kde jsou schovány všechny jeho naloupené poklady.

Dívka s těmito penězi dobře naložila. Vrátila Jonášovi věno, mladým manželům nechala postavit pomník a za zbytek peněz nechala postavit na místě poustevny, která již nestála, kapličku.  Poté se vdala za hodného chasníka a dál pomáhala pěstounovi v šenkovně.

 

Malý Krnovský strašidlopis

Jako v jiných městech, tak i v Krnově se kdysi věřilo na mnoho nadpřirozených bytostí a strašidel. Tyto příběhy mnohdy vypovídají o tehdejších sociálních poměrech.

O těžkých životních podmínkách, o ne- změrné bídě, která vedla například k vytvoření postavy báby přadleny, o níž děti věřily, že si pro ně přijde, nenapředou-li dostatek příze.

Velmi rozšířeno bylo přesvědčení o existenci hada hospodáříčka v každém stavení, pečujícího o blaho obyvatel domu a zahánějícího nemoci. Od hada hospodáříčka odlišovali Krnovští hada se zlatou korunkou. Našli se prý odvážlivci, kteří mu korunku s nasazením života v nestřežené chvíli vzali.

Ani opatřit si soukromého dráčka nebylo složité. Létající draci se totiž klubali z malých vajec, která kladou slepice na konci snůšky. Neměl-li hospodář o draka zájem, zneškodnil vejce skrývající nebezpečí tak, že je přehodil přes hřeben střechy svého domu. Zvláštní odrůdou draka byl bazilišek. Spatřil-li ho někdo s prázdným žaludkem, ještě téhož dne zemřel. V opačném případě však zahynul bazilišek.

Bázliví lidé věřili například i tomu, že obyčejná kočka se po sedmi letech života v kočičí podobě změní v čarodějnici.

Lidé také často snili o pokladech a tradice zná hned několik míst v Krnově a jeho okolí, na nichž mělo být ukryto nesmírné bohatství. Tato místa se dala nalézt podle modravých plamínků, které se nad nimi rozsvěcovaly. Nejtěžší chvíle hledače pokladů čekaly při vyzvedávání pokladu, které bylo provázeno strašlivými zjeveními. Přesto bylo nutno zachovat klid a mlčení. Když totiž někdo úlekem nebo údivem promluvil, poklad navždy pohltila země a provinilce stihlo neštěstí. Některé poklady byly navíc hlídány hrůzu nahánějícími tvory. Poklad cvilínského hradu například hlídal velký černý pes s ohnivýma očima.

Na hradě Cvilíně kdysi sídlil loupeživý rytíř, kterého také potkal nezáviděníhodný osud – strašit na hradě tak dlouho, až jeřabina, která se zachytí na roubení studny, dosáhne svou korunou úrovně hradního nádvoří. Pak se vůdce lupičů opět objeví ve své původní podobě.

U soutoku Opavy a Opavice se v noci často potulovali ohniví muži, z nichž nejpopulárnější byl jeden z okolí Papírového mlýna. Často posvítil osamělému poutníku na cestu, avšak nezdvořáky, kteří mu nepoděkovali, zle vytrestal.

V kamenolomu pod Kosteleckým vrchem, stejně jako i jinde v okolí města, sídlili skřítkové. K lidem, které neznali, se často chovali zlomyslně, známým však pomáhali. Získat jejich přízeň bylo snadné: stačilo je obdarovat koláčem či plackou.

Vodníci byli v Krnově také dost hojní. Nejznámější z nich bydlel pod jezem na řece Opavě u dnešního kina Mír. Krnovští měšťané s ním dobře vycházeli, na čemž měly zřejmě zásluhu také jeho  dvě  sličné dcery, které si rády u muziky zatančily s krnovskými hochy.

Poslední strašidlo na Krnovsku bylo po dvou týdnech „řádění“ konečně polapeno 4. února 1905. Ukázalo se, že krnovské občany děsila opice, která před časem utekla svému majiteli a potulovala se po Cvilíně a okolí.

 

Pověsti ze Zpravodaje města Krnova-zvláštní vydání upravila Ing. Kateřina Lindovská

 


Zpět

Partneři

krnov MSK Czech tourism atic Jeseníky Slezsko Certifikát kvality služeb